80. léta
Třetí pokračování seriálu o IT generacích se odehrává v 80. letech. V dekádě, kterou máme spojenou s plísňovými džínami, chemlonovou trvalou a otravnou popmusic. Ve světě digitálních technologií jsou jejich symbolem osmi- a šestnáctibitové počítače.
Pole uchazečů o titul IT šampiona osmé dekády 20. století je doslova nabité velkými jmény, jako je Commodore 64, Sinclair, Atari, Amiga nebo IBM PC, který byl v roce 1983 vyhlášen osobností roku časopisu Time. Největší haló se ale pravděpodobně strhlo kolem stroje jménem Apple Macintosh. Ne až tak kvůli kvalitě nebo prodejům, ale kvůli nezapomenutelné orwellovské reklamě z roku 1984. Aby také ne, když ji zrežíroval Ridley Scott a Jobs s Wozniakem si ji na skeptické správní radě Applu doslova vydupali.
V 80. letech se toho samozřejmě událo daleko víc. Sony pustilo do světa 3,5″ disketu a o dva roky později společně s Philipsem CD-ROM. Hewlet Packard začal prodávat laserovou tiskárnu, Microsoft představil textový editor Word a první a druhé Windows, v CERNu definoval Tim Berners-Lee hypertextový systém a začala registrace prvních internetových domén (první byla symbolics.com). Obecně nastala éra počítačů čtvrté generace s procesorem a lokální pamětí v jediném integrovaném obvodu.
Bitvu mezi výrobci počítačů doprovázela souběžná bitva mezi operačními systémy. Zpočátku se každý výrobce snažil vyvinout pro svou platformu svůj OS. Amiga psala AmigaOS, Atari běžel na TOS, Xerox vyvinul Star, který obsahoval grafické rozhraní s klikacími okny. Myší byl ovládaný i MacOS od Apple a NeXTSTEP firmy NeXT, kam přesídlil po vyhazovu z Apple Steve Jobs. Své operační systémy založené na UNIXu měly i sálové počítače – SGI ovládal IRIX, Sun Solaris, IBM systém AIX. Pro svou řadu PC vyvíjelo IBM operační systém TopView, kvůli nedostatku času ale nakonec licencovali od Micro-Softu DOS. Dodnes se vedou spory a píšou analýzy, do jaké míry byl DOS inspirován úspěšným operačním systémem Garryho Kildalla CP/M. Pravděpodobně dost, ale i ve světě počítačů platí, že historii píšou převážně vítězové.
Když dostal Steve Jobs padáka z Apple, vyvinul pod názvem NeXT počítač, který byl na svou dobu tak hardwarově i softwarově napřed, že na trhu pochopitelně absolutně propadl. Díky stabilitě a výkonu byl ale ideálním strojem pro hostování první webové stránky http://info.cern.ch/hypertext/WWW/TheProject.html.
Stále rychlejší a výkonnější počítače umožňovaly zapojení i do oblastí, kde s nimi dříve nikdo nepočítal. V roce 1982 vypadávaly divákům oči z důlků při honičkách digitálních vozítek sci-fi blockbusteru Tron. O rok později bylo představeno rozhraní MIDI (Musical Instrument Digital Interface), které umožňuje propojení počítačů s hudebními nástroji. V roce 1988 poslalo Studio Pixar po dvou letech vývoje 3D renderovacího programu do soutěže o Oscara film Tin Toy a vyhrálo.
V digitálním tuzemsku byla situace úplně jiná. Práce na počítačích byla pořád výsadou specializovaných výpočetních středisek na univerzitách, ve vědeckých a finančních institucích, v armádě a podobně. Pracovalo se na 16bitových „ádétéčkách“ (zkratka pro Analogová a Digitální Technika) vyráběných v ZPA Trutnov a ZPA Čakovice (existovala i vojenská mobilní verze převážená na podvozku Tatry 148. Jestli tiskla kondiciogramy, není známo.). Střediska byla zčásti sdružena pod národní podnik PORS (Početnická a organizační služba), pro státní správu pak pracoval PVT (Podnik výpočetní techniky). Zájemci o programování, kteří v některém z těchto státních molochů nepracovali, měli jen málo možností, jak se k počítačům dostat. Dokonce i když začaly vznikat při Svazarmech a Stanicích mladých techniků první počítačové kluby, vysvětlovalo se v nich programování na vývojových diagramech a papírových modelech. Osobní počítače se k nám nedovážely a jediným způsobem, jak je získat, bylo vyměnit u veksláků valuty a propašovat je přes hranice. Obecně rozšířená teorie, proč u nás Sinclair porážel kvalitnější Atari, Commodory a Sharpy, praví, že Sinclairy bylo jednoduché pašovat v dvoupatrové bonboniéře.
V IT komunitě se vedou debaty, který počítač se dostal do drápů amatérských programátorů jako první. Podle pamětníka Františka Fuky se ve Stanici mladých techniků jako první ocitl podivný stroj Challenger 1P, přezdívaný též Ohio. Kolem roku 1981 se ale objevil (tehdy již zastaralý) Sinclair ZX80 a následně ZX81. Ladislav Zajíček, později vydavatel počítačového časopisu Bajt, na něm demonstroval programování ve strojovém kódu v pražském klubu SSM Aurora a objevil se i v legendární reportáži československé televize, kde jej předváděl mladičký František Fuka. Zanedlouho však vše převálcoval megapopulární ZX Spectrum, který byl od roku 1985 k dostání i v Tuzexu a jeho řada Delta o rok později i v běžném maloobchodě.
ZX Spectrum byl svého času fenoménem, kolem kterého se točil čilý obchod s pirátskými kopiemi her na magnetofonových kazetách. Jestli má něco osmdesátková generace společného, tak jsou to dodnes rozsvícené oči, když před nimi vyslovíte zaklínadla jako: Manic Miner, Atic Atac, Saboteur, Ant Attack, Jet Pac, Harrier Attack nebo Sir Fred (popřípadě Fukovy textovky Poklad, Podraz 2 nebo Indiana Jones). Kvůli hrám na ZX vznikaly i první pirátské programy, umožňující jejich kopírování (při přehrávání z kazety na kazetu docházelo k chybám) a byl mu také věnován jeden z prvních počítačových časopisů ZX Magazín Vycházel od roku 1988 až do roku 2005 a jeho archiv je na internetu http://zxm.cz/.
Chyby při kopírování kazet nebyly jediným problémem osmibitů. Náročné bylo i jen připojit na pašované zahraniční počítače jako monitor tuzemskou televizi. V Československu běžely televize na normě SECAM, ovšem nekompatibilní se SECAMem francouzským. Jinde v Evropě běžel PAL a v USA NTSC. Vymámit na přenosné Tesle správně obraz i zvuk bylo mnohdy složitější než samotné programování.
Z klubů se výpočetní technika šířila pomalu i do škol. Tam ale soudruzi nemohli z ideologických důvodů poslat zahraniční modely, a jali se proto vyvíjet své vlastní. Zvláštní je, že centrálně plánované hospodářství nedokázalo centrálně naplánovat vývoj a výrobu jednoho počítače. Místo toho každé výrobní družstvo bastlilo svůj model a z nějakého důvodu nebyly výsledky kompatibilní ani se zahraničními počítači, ani samy mezi sebou. Na Slovensku proto hýbali žáci robotem Karlem na PMD 85 (Piešťanský Mikropočítač Displejový) vyvinutém Romanem Kiššem. V Čechách jsme na tom byli hůř a lámali si prsty na kulatých knoflících věčně přehřáté obludy s prapodivným názvem IQ 151. Oba modely poháněla obšlehnutá kopie procesoru Intel 8080 – Tesla MHB8080A – a programovalo se buď v BASIC 6 nahrávaném z kazety, nebo v Assembleru a Pascalu běžícím na operačním systému Amos vyvinutém na MFF UK.
Podobný chaos pak panoval i v oblasti průmyslových počítačů. Ve Skalici vyráběli řadu Didaktik, V Závadke nad Hronom vznikal MAŤO a v brněnské Zbrojovce Consul 2717, známý jako „Zbrojováček“. Úplným krokem stranou pak byl Ondra z Tesly Liberec, který v sobě skrýval procesor U880 (východoněmecký klon Z80). Byl určen pro školní výuku, ale ve třídách ho začal brzy ohrožovat zázrak jménem TNS původem z tajemných Slušovic. V pověstmi opředeném JZD jich vyrobili celou řadu v 8 i 16bitové podobě a pozdní modely byly dokonce kompatibilní s IBM-PC. Slušovičtí toho dosáhli jednoduše – vymohli si výjimku na dovoz embargovaných počítačových součástek, smontovali je dohromady a s přirážkou je prodávali v krabici s nálepkou TNS. Ta zkratka mimochodem znamenala „Ten Náš Systém“. Vážně.
V digitální popkultuře asi nenajdete zásadnější dílo, než je Neuromancer Williama Gibsona z roku 1984. Gibson v něm ustanovil nový žánr „cyberpunk“, předpověděl inteligentní stroje propojené s lidským vědomím, počítačové viry, virtuální realitu, internet, hraje si s konceptem matrixu a paranoidními stavy navozenými nerozeznatelnou hranicí mezi digitálním a reálným světem. Nejmrazivější je ale jeho popis kyberprostoru, který je podle něj „konsenzuální datovou halucinací, vizualizovanou v podobě imaginárního prostoru tvořeného počítačově zpracovanými daty a přístupného uživatelově vědomí“. Což tak nějak odpovídá tomu, co se kolem nás děje dnes.
Stejnou klasikou, jako je v literatuře Neuromancer je ve světě filmu Terminátor Jamese Camerona. V roce 1984 předpověděl vzpouru inteligentního počítače Skynet, který se rozhodne vyhladit lidstvo. Koncept vzpoury strojů není nijak nový. Už v roce 1920 ho využil Karel Čapek v divadelní hře R.U.R. a první film o vzpouře robotů, Pán světa, natočil v roce 1934 německý režisér Harry Piel. Ještě těsně před Cameronem – v roce 1983 – hraje ve filmu Válečné hry mladý Matthew Broderick počítačovou střílečku a spustí (s aktivní podporou počítačů) 3. světovou válku. Film je zajímavý tím, že se v něm objevují neustále omílaná klišé postavy hackera, který zuřivě mlátí do klávesnice, dokud zlému stroji nevybuchne obrazovka.
U nás jsme nic takového samozřejmě neregistrovali. Do socialistických kin se sice sem tam nějaký západní film dostal, musel ale „nastavovat zrcadlo“ jako Pevnost Apačů v Bronxu nebo Četa. Občas proklouzla výjimka formátu Vetřelec nebo Dobyvatelé ztracené archy, které působily jako zjevení, ale návštěvností stejně zaostávaly za Vinnetouem a Angelikou, markýzou andělů. Filmoví labužníci si museli vystačit s čile rostoucím černým trhem s VHSkami, opatřenými rychlodabingem. V televizi toho až na pár čestných výjimek moc neběželo. Jednou z nich je dodnes podivně fascinující animák Bludička s podpůrným ansámblem Mavis, Ágnes, Elza, Moog, Twít a Edna Bedna.
Tekutým pokrmům vládlo mléko Piknik a Jesenka, krém Jovo a mléčný kysaný nápoj Biokys. Chuťovkami byla oranžová limonáda Broňa s broskvovou vůní a zelená Amara zvaná žabí hněv. Největším luxusem ale byla mandarinková Pompela, která byla k dostání u okénka s párky v rohlíku dole na Václavském náměstí. O maso byla nouze, takže jsme dlabali rekonstituované maso REMA („Každý pátek – REMA plátek“) popřípadě Luncheon Meat Pork za 11 Kčs. Pivo jsme pili v zelených a hnědých láhvích a hádali se, které je lepší. Kdo měl peněz nazbyt, mohl si v prodejně ESO koupit pětilitrový soudek s pípou a k tomu kečup s pumpičkou.
„Je lepší být pirát, než se dát k námořníkům.“
Steve Jobs
O programátory je na trhu pořád obrovský zájem. Až by se mohlo zdát, že CV je v jejich případě jen zbytečný cár papíru. Lidé z praxe to ale vidí úplně jinak! Vyzpovídali jsme 8 IT manažerů a 5 personalistů, kteří nabírají programátory. Shodli se, že jim často chodí příliš stručné, univerzální a snadno zaměnitelné životopisy, …
Rozumíte vývoji produktů. Řídíte náročné projekty. Vedete tým složený z různých IT specialistů. A možná se poohlížíte po nové práci. Stejně jako nedávno programátorům, tak také vám poradíme, jak napsat skvělé CV. Opíráme se o názory lidí z praxe. Vyzpovídali jsme personalisty, produkťáky a IT manažery. Prozradili nám, co rádi vidí v dobrých životopisech a co …
„Ukážu to ještě vedle v kanclu, třeba do toho vnesou jinej pohled,” bývá často konečným řešením, když se v týmu něco zasekne. Někdy pro diverzitu stačí zajít do jiné kanceláře a jindy na druhý konec světa. Myslet tzv. „out of the box” je vždy klíčem k úspěchu, ale tím „boxem” nemusí nutně být geografické území. …
70. léta Druhý díl našeho seriálu o IT generacích se odehrává v době exploze elektroniky, kterou zažehla druhá polovina 60 let. Počítače už nebyly výsadou několika exponovaných odvětví. Začaly se objevovat úplně všude a s jejich počtem narůstal i počet lidí, kteří se o komplikované mašiny starali. Na čem se makalo? Oproti svým mnohatunovým …
